Když mi José jednou řekl, že by se mnou rád absolvoval taneční kurz, byla jsem nadšená a překvapená zároveň. Španěl, který vyrostl v rytmu flamenca a který od narození nosí kastaněty v kapse, přece nemůže chtít chodit do standardních tanců. To my Češi máme povinné taneční vepsané v rodném listě, hned vedle kolonky „vztah k pivu“ a „schopnost nadávat na počasí“.
První lekce začala tancem cha cha, oba jsme byli nadšení. Jakmile zazněly první tóny a instruktoři předvedli základní kroky, bylo jasné, že tady budeme jako ryby ve vodě.
Stačil jeden pohled, nenápadné kývnutí hlavou a už jsme kroužili po parketu s elegancí starých mazáků. Sice jsme občas každý mířili do jiné figury, ale kouzlo cha chy spočívá právě v tom, že i drobná překvapení můžou vypadat jako záměr. A hlavně – žádné pošlapané špičky!
Druhá lekce však přinesla zcela novou výzvu – waltz. „Dámy a pánové, waltz je tanec elegance a blízkosti,“ vysvětloval instruktor Honza. „Pánové vedou, dámy následují.“ Viděla jsem, jak se Josému rozzářily oči. Konečně mohl uplatnit svou jižanskou dominanci! Tedy… teoreticky.
„Bombona, musíš se nechat vést,“ šeptal mi do ucha, zatímco jsme se potýkali s uzavřeným držením. Já, která jsem zvyklá tančit samostatně od svých pěti let, jsem najednou měla být jako pírko ve větru? „Jsem jako pírko,“ odpověděla jsem s úsměvem, zatímco jsem nenápadně kormidlovala našimi těly pryč od ostatních párů.
Honza nám trpělivě vysvětloval základní princip waltzu: „Je to jako vlna – z podřepu nahoru a zase dolů, elegantně, plynule…“ José horlivě přikyvoval, jenže v jeho španělské duši se už probouzel býčí zápasník. Tam, kde měla být jemná vlnka waltzu, se najednou tyčil hrdý toreador. Při každém napřímení se jeho hruď vypnula v pozici, která jako by volala „¡Olé!“ Chyběla jen červená plachta a býk. Teda pokud se nepočítám já, stojící naproti němu jako zmatené tele.
Co následovalo, by se dalo nejlépe popsat jako španělsko-česká verze přetlačované na parketu. José, věrný své spontánní povaze a nyní i toreadorskému duchu, ignoroval pečlivě naučené pořadí figur a vydával se na taneční objevitelské výpravy. Já, vychovaná dodržovat striktně pravidla a řád, jsem vytrvale trvala na správném pořadí.
„Teď doprava!“ snažil se mi José naznačit změnu směru tím, že do mě doslova vrazil hrudníkem. „Ale teď má být přece otočka,“ protestovala jsem, zatímco jsem se snažila udržet původní směr. Výsledkem byla série malých kolizí našich špiček bot a postupné ukrajování z mých silonek.
Honza pobaveně sledoval naše kreace, které připomínaly spíš zápasnický match než elegantní waltz.
Po měsíci intenzivního nácviku a několika párech zničených silonek jsme se konečně našli. José se naučil, že změnu směru lze naznačit i jemněji a já pochopila, že seznam figur je spíš inspirace než železný zákon, a že v tanci je lepší být jako list ve větru, který se nechá unášet partnerovými kroky.
„Podívejte se na ten pokrok!“ jásal Honza a vytáhl telefon, aby náš triumf zdokumentoval. Večer jsme se na video nadšeně podívali. A bylo to tam – dokonalá harmonie dvou těl, ladné pohyby, žádné přetlačování, žádné pošlapané špičky. Jako když španělské slunce políbí českou lípu.
„Cariňo, jsme perfektní!“ zajásala jsem. Ale jen na chvíli.
Při druhém přehrání videa jsem si všimla drobného detailu. „José,“ začala jsem opatrně, „všiml sis, že tančíme úplně mimo hudbu?“
A skutečně. Zatímco ostatní páry se vznášely v rytmu „raz-dva-tři“, my jsme si vytvořili svůj vlastní časoprostor někde mezi valčíkem a flamenkem. Byli jsme jako perfektně synchronizovaní plavci… v jiném bazénu.
A víte co? Možná právě v tom je to kouzlo – když se česká preciznost potká se španělskou vášní, vznikne tanec, který sice není podle příručky ani podle metronomu, ale má duši. Jsme jako česko-španělská taneční fúze, která si vytváří vlastní pravidla.
Koneckonců, kdo říká, že ve waltzu nemůže být trocha coridy? A kdo vlastně řekl, že se musí tančit přesně do rytmu?
Napsat komentář